Analýza Jiřího Matznera – Přestože má zaměstnanec při výkonu svých pracovních povinností vůči zaměstnavateli podřízené postavení a je povinen práci vykonávat výhradně dle jeho pokynů, neznamená to, že by zaměstnavateli neodpovídal za škodu vzniklou při výkonu pracovních povinností. Naopak, zaměstnanec má vůči zaměstnavateli odpovědnost za škodu vzniklou při výkonu pracovních povinností. Tato odpovědnost je však značně odlišná od běžné „občanskoprávní“ odpovědnosti. Pojďme si podrobněji popsat, v čem odpovědnost zaměstnance za škodu způsobenou při výkonu práce spočívá a jaký může být její rozsah.
Obecná povinnost zaměstnance k náhradě škody
Podle zákoníku práce má zaměstnanec vůči zaměstnavateli jednak tzv. obecnou odpovědnost za škodu, kterou mu způsobil zaviněným porušením povinností při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Pracovní povinnosti zaměstnance, při jejichž porušení zaměstnanec zaměstnavateli odpovídá za škodu, vyplývají nejen z obecně závazných právních předpisů, vnitřních předpisů a interních směrnic zaměstnavatele (např. předpisů zajišťujících BOZP a PO, technických dokumentů či norem apod.), ale i z pracovní smlouvy nebo dokonce přímo z pokynů zaměstnavatele a jeho vedoucích pracovníků. Rozsah pracovních povinností, které je zaměstnanec při výkonu práce povinen dodržovat a za jejichž plnění fakticky odpovídá, je tedy vcelku široký.
Na druhou stranu, zaviněné jednání zaměstnance musí (až na několik výjimek) vždy prokazovat zaměstnavatel, což jej staví do značně obtížné pozice ve vztahu k případnému domožení se náhrady škody na zaměstnanci. K porušení povinností zaměstnance nadto musí dojít výhradně „při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním“ – jinak nebude možné posoudit odpovědnost zaměstnance za škodu dle zákoníku práce. Pro posouzení, zda ke škodě došlo při plnění pracovních povinností či nikoli, se na situaci nahlíží zpravidla z pohledu věcného, místního a časového výkonu pracovních činností zaměstnance. Za plnění pracovních úkolů rozhodně nebude možné považovat činnosti, jako je například nájem služebního bytu nebo poskytnutí zaměstnanecké půjčky. Uvedené však nevylučuje, že k porušení pracovních povinností může dojít i mimo pracovní dobu nebo dokonce i po skončení pracovního poměru. Mezi zaviněným porušením pracovních povinností a vznikem škody samozřejmě bude muset být prokázána i příčinná souvislost tak, aby odpovědnost zaměstnance za škodu mohla vůbec vzniknout.
Společná odpovědnost za škodu a povinnost zaměstnance odvrátit hrozící škodu
Nastanou-li situace, kdy dojde ke vzniku škody porušením povinností jak ze strany zaměstnance, tak ze strany zaměstnavatele, povinnost zaměstnance k náhradě škody se poměrně omezí, čímž fakticky vznikne společná odpovědnost obou stran za vzniklou škodu. Takovéto situace mohou nastat například v případě, kdy zaměstnavatel dá zaměstnanci pokyn, který je v rozporu s právními předpisy a zaměstnanec takový pokyn přesto splní, v důsledku čehož vznikne škoda, nebo poruší-li zaměstnanec i zaměstnavatel nezávisle na sobě určitý právní předpis a v důsledku takovéto souhry okolností dojde ke vzniku škody. V podobných situacích bude zaměstnanec povinen škodu hradit jen částečně.
Vedle klasické odpovědnosti zaměstnance za škodu způsobenou porušením pracovních povinností může zaměstnavatel dle § 251 zákoníku práce po zaměstnanci požadovat, aby se v přiměřeném rozsahu podílel i na náhradě takové škody, která byla zaměstnavateli způsobena vědomým neupozorněním zaměstnance na bezprostředně hrozící škodu či vědomým nezakročením zaměstnance proti takovéto hrozící škodě, ačkoli by tím bylo zabráněno jejímu vzniku. Zaměstnanec má tedy ze zákona rovněž povinnost zabránit hrozícím škodám, které by jinak zaměstnavateli mohly vzniknout (pokud by nebylo vůči nim včas zakročeno), jinak za ně může nést osobní odpovědnost.
