Nejvyšší soud se nedávno zastal muže, který umožnil svému na smrt nemocnému otci sebevraždu. Jeho emeritní místopředseda Roman Fiala totiž občanský zákoník vyložil odvážně a proti dosavadní praxi, a tak člověku, který si za své jednání už dříve vyslechl odsuzující trestní rozsudek, alespoň umožnil po tatínkovi dědit. „Právo má být vykládáno logicky a lidsky. A věřím, že toto naše rozhodnutí splňuje parametry i logičnosti, i lidskosti,“ říká v našem rozhovoru zkušený soudce, který čtenáře seznámí také se základními pravidly dědického práva, jež se dříve či později týkají každého z nás.
Nedávno jste jako soudce Nejvyššího soudu rozhodl, alespoň tak, jak to chápu já, tak trochu – a možná ani ne tak trochu, ale naplno – proti textu občanského zákoníku. Umožnil jste totiž, jak informoval deník Právo, aby po otci dědil syn, který mu pomohl se sebevraždou a jenž dostal za toto své počínání podmínku. Jak se za tímto svým rozsudkem ohlížíte?
Věřím, že nakonec se podařilo najít z této situace logické východisko. V tomto případě byl syn částečně nápomocen otci tak, že jej odvezl na místo, na němž otec zůstal a odkud skočil do propasti. Byl těžce nemocný a prognóza byla zcela beznadějná. Sám syn u jeho sebevraždy nebyl, nicméně trestní soud jej uznal vinným podílem na sebevraždě. Byl mu uložen podmíněný trest odnětí svobody. To je první předpoklad takzvané dědické nezpůsobilosti. Druhým předpokladem dědické nezpůsobilosti pak je, že došlo ke spáchání trestného činu proti, a to slovo „proti“ zdůrazňuji, zůstaviteli. Soudy nižších stupňů v tomto případě nezpochybňovaly, že se jedná o trestný čin proti zůstaviteli.
Já a moji kolegové v soudním senátu jsme si ale kladli otázku, zda tomu tak skutečně bylo. Zda mohl syn, jenž splnil vůli táty, který chtěl odejít ze života, ještě když toho byl schopen, a ne ve chvíli, kdy měl být zcela ochrnutý, vlastně jednat proti němu. Navíc, sám otec napsal, že chce, aby po něm syn dědil, a poté, co mu syn pomohl, mu ještě poslal zprávu, že ho má rád. Řekli jsme si tak, že udělat něco, co dotyčný chce, není v rovině občanskoprávní a dědické jednáním proti zůstaviteli. A za těchto okolností jsme rozhodli, že syn dědit může.
Nakolik je to z vašeho pohledu revoluční rozhodnutí? Z mého totiž velmi.
Nemám rád, když se o nějakém rozhodnutí říká, že je revoluční. Právo má být vždy vykládáno logicky a lidsky. A věřím, že toto naše rozhodnutí splňuje parametry i logičnosti, i lidskosti. Ve zcela obecné rovině jsem rozhodnutí konzultoval s řadou kolegů právníků, a když jsme situaci rozebrali, vlastně nikdo nebyl proti. Všichni řekli, že jde o spravedlivé rozhodnutí. A když soudce o svých závěrech slyší, že je to spravedlivé, naplňuje ho to dobrým pocitem.
Nejste trestní soudce, ale přesto, bylo spravedlivé, že tento člověk dostal trest? Že mohl jít do vězení?
Tady se vyhnu odpovědi. Pro kolegy to bylo v trestní rovině jasné. A řekli mi, že můj výklad nebourá jejich dosavadní rozhodovací praxi. Jde o pravomocné rozhodnutí, není tak na místě je zpochybňovat.
Pokud jde o dědické právo, toto vaše rozhodnutí bude do budoucna pro nižší soudy fakticky závazné? Stanovilo linii, které bude nutné se držet?
Ano, má povahu judikátu. U nás nejsou judikáty sice závazné, ale jsou respektovány. Podstatou našeho rozhodnutí je závěr, že je vždy třeba posuzovat okolnosti naplnění dědické nezpůsobilosti daleko hlouběji a individuálně a že za určitých okolností pomoc při sebevraždě není trestným činem proti zůstaviteli zakládajícím dědickou nezpůsobilost.
Tak jak sledujete situaci na Nejvyšším soudu i u nižších soudů, rozhodují české soudy skutečně spravedlivě?
Jsem přesvědčen, že v naprosté většině případů ano. U Nejvyššího soudu pro to mám i čerstvý poměrně silný argument. Dramaticky totiž klesá počet rozhodnutí, jež by Nejvyššímu soudu rušil Ústavní soud, který se na věci dívá nejen striktně zákonně, ale rovněž z hlediska lidskoprávního. Za poslední zkoumané období tak bylo u Ústavního soudu napadeno například deset věcí, na nichž jsem se podílel jako soudce zpravodaj. A Ústavní soud nezrušil ani jednu. Podobně tomu je i u naprosté většiny kolegů. Pohledy Nejvyššího a Ústavního soudu se tak oproti minulosti velmi sbližují. Což je určitě dobrá zpráva.
Celý rozhovor si můžete přečíst v Lawyers & Business č. 3/2022. V elektronické verzi jej můžete zakoupit na Alza.cz. Rozhovor vyšel rovněž v Mladém světě č. 2/2022.
