Analýza endors – Ani dekádu po přijetí nového občanského zákoníku není zcela jasno v řadě klíčových oblastí jeho úpravy. Ostatně, nejen tvorba práva, ale i jeho výklad podléhá v čase organickému vývoji. Nejinak je tomu i v oblasti odpovědnosti za škodu, se kterou se i v podnikání často chtě nechtě setkáme. V této analýze přibližujeme některá další pravidla odpovědnosti za škodu, která na podnikatele mohou dopadnout při podnikání v souvislosti s nemovitostmi. Proto je dobré mít o nich přehled a případně i přijmout vhodná opatření.
Ještě než přejdeme k samotnému tématu článku, dovolíme si obecnou rekapitulaci základních termínů, okolo kterých se tento text točí.
- O konkurujících pojetích odpovědnosti za škodu a tzv. „liberaci“
Právní úprava náhrady škody tradičně stavěla na odpovědnosti subjektivní, která vyžaduje prvek zavinění, tedy úmysl nebo nedbalost škůdce. Subjektivní odpovědnost tak vzniká v přímém důsledku vlastního zaviněného jednání (či nejednání) škůdce.
Jelikož v situacích, kdy došlo ke vzniku škody, nebylo vždy snadné určit, že šlo o přímý následek počínání některé osoby, vyvinula se následně i koncepce objektivní odpovědnosti. Ta nastává bez ohledu na to, zda k ní došlo zaviněním, nebo bez zavinění. Je to tedy takzvaná „odpovědnost za výsledek“. Subjekty zde zpravidla odpovídají již z titulu vlastnictví nějaké věci či provozování činnosti. Často se přitom jedná o věc nebo činnost, která je svou povahou či některým aspektem nebezpečnější. Případů objektivní odpovědnosti tak není v zákoně mnoho a většina z nich vychází z principu, že ten, kdo má prospěch z určité rizikové činnosti, má nést i riziko odpovědnosti za újmy z ní vyplývající (viz BEZOUŠKA, Petr. § 2895 [Náhrada nezaviněné újmy]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 1501, marg. č. 3.)
Ani objektivní odpovědnost však není absolutní – rozlišujeme objektivní odpovědnost s možností liberace a bez možnosti liberace.
Liberace, tedy zproštění odpovědnosti, znamená, že škůdce za škodu neodpovídá, prokáže-li, že byl naplněn některý ze zákonem stanovených liberačních důvodů (např. nemohl škodlivému následku zabránit ani při vynaložení veškeré péče, kterou lze rozumně požadovat, aby ke škodě nedošlo).
Naopak objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, tzv. absolutní, zakládá škůdcovu odpovědnost vždy, a to i bez ohledu na úsilí, které vynaložil za účelem škodě zabránit.
U odpovědnosti za škodu tedy zákon nejčastěji předpokládá nutnost zavinění. Pro předejití odpovědnosti za škodu tak obvykle „postačí“ počínat si obezřetně (tedy vyhnout se nedbalému či dokonce úmyslnému způsobení škody). V některých případech, často týkajících se nějaké podnikatelské činnosti nebo vlastnictví nemovitosti, je však navíc třeba počínat si s přiměřenou péčí a někdy je třeba zkrátka zajistit, aby škoda nenastala vůbec.
