Advokacie a právo pohledem Jana Januše – České právo bylo v minulých dnech světové. Tuzemské instituce totiž hostily tu zasedání Kolokvia Sítě předsedů nejvyšších soudů EU, tu představitelů advokátních komor ze „Slovenska, Polska, Maďarska, Slovinska, Chorvatska, Rakouska, Německa a Lichtenštejnska“. Světová je česká advokacie – alespoň v souvislostech – také díky firmě Dentons, která oznámila zásadní krok v Indii. Justice se přitom nachází před kolapsem, jak expresivně varovali šéfové řady českých soudů.
Na zasedání zmíněného Kolokvia se řešila dvě základní témata: „Jak mohou vrcholné soudy přispět ke zvyšování důvěry veřejnosti v soudnictví?“ a „Kárná odpovědnost soudců a etický kodex chování soudců“.
„Důvěřovat justici znamená mimo jiné důvěřovat soudcům. Jejich prvořadým posláním a úkolem je neustále veřejnosti dokazovat, že vydávají správná a spravedlivá rozhodnutí, která nejsou navíc nijak odtržena od reality a nepostrádají logiku. Také musí rozhodovat dostatečně rychle, v přiměřeném čase. Vedle toho samotná osoba soudce, jeho chování a vystupování, na soudě i mimo něj, musí za každých okolností vzbuzovat důvěru. Soudce není hercem, který svoji roli hraje jen v úřadě, musí být skutečně důvěryhodný a bezúhonný za každých okolností, protože je soudcem 24 hodin denně,“ uvedl ještě před akcí předseda Nejvyššího soudu Petr Angyalossy.
Během konání Kolokvia pak sdělil, že „netrpělivě očekává změny v kárných řízeních se soudci“. „Ve vztahu k soudcům, kteří čelili či aktuálně čelí kárné žalobě, vidím dlouhodobý dluh současné legislativy například v neexistenci dvouinstančního kárného řízení. Jediným opravným prostředkem, a to ještě mimořádným, je návrh na obnovu řízení anebo ústavní stížnost. I já jsem jednoznačným zastáncem možnosti odvolání v kárných řízeních a Nejvyšší soud je připraven vytvořit odvolací senát v těchto věcech,“ řekl předseda Nejvyššího soudu. „Kárná provinění svých soudců musí se vší zodpovědností v prvé řadě řešit přímo jim nadřízení předsedové soudů. Pokud je podezření, že snad své soudce kryjí anebo jsou třeba jen nedůslední, pak musí konat předsedové bezprostředně nadřízených soudů. Tito předsedové totiž nejlépe znají podmínky a okolnosti, za kterých mělo ke kárnému provinění dojít. Jako předseda Nejvyššího soudu se nezříkám své zodpovědnosti, ale vidím zde určitou logickou hierarchii, kterou je potřeba pro správné vyhodnocení kárného prohřešku dodržet“.
Nejvyšší soud na úvod zasedání také slavnostně představil rekonstruovanou velkou jednací síň, jež nově nese název Sál Františka Vážného. „Na budově z 30. let minulého století, i její dvorní přístavbě, kam se Nejvyšší soud nastěhoval před třiceti lety, je pořád, co opravovat a zlepšovat. V sále byla před rekonstrukcí improvizovaně dlouhé roky umístěna za nevzhlednou zástěnou knihovna Nejvyššího soudu. Po přestěhování knihovny do nového křídla budovy jsme konečně získali možnost sál nejen opravit, ale při té příležitosti i rozšířit na kapacitu více než 130 osob. Nejvyšší soud potřebuje reprezentativní prostory, protože pořádá významné akce jako je právě probíhající Kolokvium. V případě potřeby je možné sál využívat také jako velkou jednací síň,“ uvedl Angyalossy.
A že je vám jméno Vážný povědomé? To by skutečně mělo být. „Prof. JUDr. František Vážný (1. 4. 1868 – 9. 3. 1941) byl soudcem (soudním radou) Nejvyššího soudu už od jeho vzniku v roce 1918. Předsedou senátu (senátním presidentem) Nejvyššího soudu se stal v roce 1921. V letech 1922 až 1935 působil jako místopředseda (druhý president) Nejvyššího soudu. František Vážný se proslavil především jako zakladatel „Vážného“ sbírek soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud díky němu vydával jednak sbírku Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských, tak i sbírku Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Z těchto sbírek soudci ve svých rozsudcích nezřídka citují i dnes. S evidencí judikatury měl František Vážný zkušenosti už ze svého předchozího působení jako soudce Nejvyššího soudního a kasačního dvora ve Vídni (1904 – 1914). Po odchodu do penze zemřel František Vážný v roce 1941 v Brně, kde je pochován na Ústředním hřbitově,“ připomíná vedoucí oddělení styku s veřejností Petr Tomíček.
Od českých soudů však také přišla velmi špatná zpráva. Justice je před kolapsem, varovali na soudní poměry nezvykle důrazné tiskové konferenci místopředseda Petr Šuk společně s předsedou Vrchního soudu v Praze Luboš Dörflem, předsedou Krajského soudu v Praze Ljubomírem Drápalem, předsedkyní Krajského soudu v Českých Budějovicích Martinou Flanderkovou, předsedou Městského soudu v Brně Janem Sedláčkem a předsedkyní Okresního soudu Praha – východ Janou Stejskalovou. Proč tomu tak je, šlo vyčíst už z pozvánky: „Přes opakovaná ujištění ze strany představitelů vlád, že se zasadí o zjednání nápravy, je platové ohodnocení zaměstnanců soudů dlouhodobě zoufale nízké. Nástupní platy na úrovni cca 20.000 – 23.000 Kč hrubého, nemluvě o jejich nedůstojnosti, znemožňují zajistit soudy po personální stránce. Průměrný plat v justici je cca o 10.000 Kč nižší než činí průměrný plat ve veřejné sféře. Na všech stupních soudní soustavy chybí čím dál více kvalitních pracovníků a situace se nadále zhoršuje. V řadě případů odcházejí zaměstnanci soudů pracovat pro jiné – lépe platící – státní složky.
Představitelé soudů o potřebě okamžité nápravy jednali jak s premiérem Petrem Fialou, tak s ministrem financí Zbyňkem Stanjurou. Bohužel, bezvýsledně. Vláda v rozporu s vlastním programovým prohlášením, přes vyjádřené porozumění pro situaci justičních pracovníků, a přes úsilí ministra spravedlnosti Pavla Blažka, odmítla zvýšit objem prostředků na platy zaměstnanců soudů tak, aby umožňovaly personální zajištění soudů. Zářijové 10% zvýšení tarifů pro státní zaměstnance, jež nebylo doprovozené odpovídajícím zvýšením objemu prostředků, platy reálně nezvedlo.
Předsedové soudů, mající odpovědnost za státní správu soudů a zabezpečení jejich fungování, považují za svou povinnost varovat před kolapsem, který soudům hrozí. Nedostatek kvalitních pracovníků se projeví nejen v délce řízení a s ní spojeném nárůstu výše odškodnění za průtahy, ale také v bezpečnostních rizicích a celkovém zhoršení ochrany práv a svobod obyvatel této země. Nedojde-li ke změně, může řada soudů citelně omezit svoji činnost. To vše v nelehkých dobách, v nichž bude dobře fungující justice ještě potřebnější, než dříve.“