Jde nový stavební zákon na ruku developerům, jak tvrdí jeho kritici? Jako právník bych mohl dvojznačně napsat: ano i ne. Byla by to pravda, měl bych hotovo, ale nic moc byste se nedozvěděli. Položme si tedy úvodní otázku jinak. I kdyby nový stavební zákon, podle něhož se mělo začít postupovat příští rok, ale nová vláda Petra Fialy již avizovala jeho odložení a zásadní změny, developerům stranil, mělo by nám to vadit? Nepotřebujeme naopak, aby se developerům oproti dnešnímu stavu uvolnily ruce?
Nový stavební zákon měl především urychlit výstavbu. To je v současnosti jediná cesta, jak se dostat z aktuální bytové krize, kdy si vlastní bydlení mohou dovolit už jen zlomky nadprůměrně vydělávajících lidí a ještě na něj musí povětšinou čekat.
Staví se málo a pomalu, a to kvůli současnému stavebnímu právu, které je velmi komplikované: jen v povolovací fázi, předcházející samotné výstavbě, počítá s vyjádřením několika desítek takzvaně dotčených orgánů, jako jsou například památkáři, hasiči, hygiena či drážní úřad. Zároveň jim ale nestanoví žádné lhůty. A ani další fáze stavebního procesu se neobejdou bez množství právních komplikací s nejasnými termíny řešení. Vždyť ve složitosti stavebního řízení a v jeho rychlosti se v jednotlivých statistkách opakovaně a dlouhodobě řadíme na chvost celosvětového žebříku, na úroveň rozvojových afrických států.
Přidáme-li k tomu další současné trendy spojené s bydlením a uvědomíme si například to, že Praha a obecně Česká republika patří k nejbezpečnějším místům v Evropě i na světě, což do ní láká k trvalému žití množství cizinců, dojde nám, že je současný stav neudržitelný. Přepočteno na průměrné roční platy dlouhodobě platí, že jich Češi musí vydat za vlastní bydlení nejvíce v Evropě, zhruba dvakrát více než třeba Němci a Rakušané. A podobná situace platí rovněž u nájemního bydlení.
