Téma lidských práv a jejich porušování získává v posledních týdnech vzhledem k útoku Ruska na Ukrajinu i jeho zásahům proti vlastním demonstrantům více pozornosti. Problému se věnuje rovněž letošní ročník aktuálně probíhajícího Festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět s podtitulem Cesta svobody. Vybrali jsme pro vás z jeho programu pět filmů s výrazným justičním či advokátním přesahem.
„Polská vláda vedená konzervativní stranou Právo a spravedlnost od roku 2015 systematicky oslabuje nezávislost soudů a útočí na podstatu jednoho ze tří pilířů demokracie. Někteří soudci se ale své nezávislosti vzdát nechtějí,“ dočteme se v anotaci. „Dlouhodobý tlak na soudy už léta ostře kritizuje Evropská unie. Reforma justice má dostat soudy pod kontrolu vlády. Soudci, kteří vládě nejdou na ruku, jsou vykreslováni jako elitáři nebo rovnou nepřátelé Polska, čelí šikaně v podobě výhrůžek a disciplinárních řízení. Přesto se velká část polských soudců odmítá vzdát, dál hájí nezávislost práva a prostřednictvím demonstrací, přednášek a kurzů se snaží aktivizovat veřejnost i evropské kolegy. Jednou z hlavních tváří protestního hnutí je soudce Igor Tuleya, který nelehkou situaci osvěžuje svým černým humorem. Jak dlouho ale spolu s kolegy dokáže nátlaku odolávat?“
„Strhující soudní drama poskytuje unikátní vhled do vleklého sporu o vlastnictví cenných historických artefaktů, který vznikl v důsledku ruské anexe Krymu,“ představuje film festival. „V březnu roku 2014 probíhala v amsterodamském muzeu unikátní expozice starověkých památek nalezených na Krymu. Vystavený poklad obsahoval stovky let staré meče, náhrobky a další vzácné nálezy, jejichž zapůjčení ze sbírek několika krymských muzeí zajistila archeoložka a kurátorka výstavy Valentina Mordvinceva. Během konání výstavy však Krym obsadily Putinovy okupační jednotky a ředitel muzea se ocitl před absurdním dilematem. Komu mají být cenné artefakty vráceny – muzeím na Ruskem ovládaném Krymu, nebo ukrajinským institucím v Kyjevě? Napínavý spor se odehrává v nizozemské soudní síni, protínají se v něm však zájmy Ruska, Ukrajiny a vášnivých krymských archeologů s historickými a geopolitickými problémy i otázkami identity a nacionalismu.“
„Ženu bez hidžábu v dnešním Íránu často čeká fyzické násilí i věznění. Přesto tisíce žen ve jménu boje za svobodu a rovnost toto riziko podstupují. Jejich hlasem se stala nezlomná kritička režimu Masíh Alínežád,“ začíná anotace snímku. „Dokumentaristka Nahid Persson pomocí kamery i vznikajícího přátelství s energickou Masíh, íránskou novinářkou žijící v exilu v USA, postupně objevuje ženu, která je tváří a hlasem milionů lidí kritických vůči náboženskému fundamentalismu íránského režimu. Film však zároveň ukazuje i lidskou bytost radující se z maličkostí a trpící strastmi vlastní rodiny i stovek neznámých Íránců, kteří se na ni obracejí. Na pozadí násilného potlačování největších novodobých protivládních protestů jsme svědky každodenního úsilí ženy, jež i přes mnohaleté odtržení od rodiny, emoční i fyzické vyčerpání a pravidelné výhrůžky násilím a smrtí neúnavně bojuje za svobodnější Írán.“
„Film sleduje neohroženou právničku Mariju Ejsmont při práci na kauze Konstantina Kotova, politického aktivisty zatčeného za účast na protivládních demonstracích v Moskvě v roce 2019.„Čtyři roky vězení. Za účast na protestech. Na poklidných protestech,“ představuje novinářům výsledek soudu právnička Marija Ejsmont a ukazuje video s důkazem o nevině Konstantina Kotova, kterého obhajuje. Ten byl jako politický aktivista zatčen za opakovanou účast na demonstracích a odsouzen dle trestního zákoníku na základě článku známého jako Dadinův, který je v Rusku zneužíván k potírání protirežimních demonstrací. Marija Ejsmont se nebojí postavit se za pravdu a spravedlnost, spolu s dalšími právníky a právničkami odhodlaně pracuje na Kotovově kauze a je připravena hájit i další pozatýkané demonstranty, kteří volali po spravedlivých volbách.“
„Jedním z měřítek vyspělosti státu může být jeho přístup k právům žen. Proto možná překvapí, že v Německu je umělé přerušení těhotenství nelegální. Tuto situaci v Německu určuje 150 let starý paragraf 218 trestního zákona, který se pravidelně stává předmětem vyhrocených debat, sporů a demonstrací. V minulosti sice prošel několika úpravami, které zaručují, že při splnění určitých podmínek není interrupce trestána, nadále však zůstává ilegální. V praxi to znamená, že stát aktivně vstupuje lidem do jejich životů a mnohdy už tak nelehkou situaci nadále komplikuje s jediným cílem – omezit počet potratů. Členkám berlínského feministického kolektivu KINOKAS se podařilo natočit výpovědi desítek žen, které otevřeně sdílí své zkušenosti s potratem. Z této mozaiky jasně zaznívá volání po možnosti svobodně rozhodovat o svém těle, životě a budoucnosti.“