Kolik podob může mít cyklistika, a co všechno můžete v sedle kola zažít, jsme si povídali s advokátem Tomášem Novákem, který ročně ujede na svých oblíbených kolech až 8000 km.
Tomáši, vy jste z podstaty aktivní typ, věnujete se i jiným sportům, ale cyklistika má pro vás největší kouzlo. Proč?
S ohledem na to, že objem volného času limituje práce a při vší vstřícnosti mé ženy i rodina, mám v podstatě čas jen na jednoho koníčka. Tím je cyklistika. Kromě cyklistiky ale miluji lyže a vlastně jakýkoli pohyb, ale věnuji se jim jen okrajově.
Říká se, že cyklistika je jen jedna. Má ale řadu poloh a širokou škálu toho, co lidem přináší. Někdo dělá cyklistiku pro rychlost a adrenalin, někdo, aby se sebetrýznil tréninkem, někdo jako výraz soutěživosti, někdo od cyklistiky čeká dopravní prostředek, někdo jako vyjádření stylu. Já jsem cyklista požitkář a mám v tom od všeho trochu. Primárně si na kole čistím hlavu, poznávám nová místa, dělám si hlad, adrenalin, překonám se ve výkonu, s někým si hezky popovídám nebo si užívám kolo jako fungující stroj.
O kola se zajímám z hlediska techniky, cyklistického průmyslu a všeho, co je na něj navázáno. Navíc je cyklistika hodně vizuální a baví mě třeba i cyklistická móda. No a v neposlední řadě mě baví lidé, kteří se kolem kol pohybují, a celkově otevřený a přátelský vztah této komunity.
Teď jste mě zaujal tou cyklistickou módou. Povězte mi, co řešíte kromě funkčnosti?
Jak jsem říkal, cyklistika je vizuální a oblečení je klíčovou složkou té vizuální stránky. Docela často jsem na kole v zahraničí, a došlo mi, že by člověk mohl a vlastně i měl reprezentovat svoji zemi. Nemyslím reprezentaci sportovními výsledky (v mém případě určitě ne), ale spíše ohleduplností, respektem k přírodě a přátelskostí. Češi jsou v tomhle docela zvláštní. Jsou schopni si na sebe obléci nápisy sponzorů, které je nesponzorují, ale minimum se hlásí ke své státní příslušnosti. Jiné národy se za svou příslušnost nestydí. Mít na sobě český dres je přitom hezký bod k otevření konverzace, typu: „ahoj, ty jsi z Prahy, tam jsme byli se ženou na dovolené“ atd.
Sháněl jsem proto nějaký český dres, ale v podstatě je k mání jenom oficiální repre dres. A v tom bych se svojí postavou vypadal, jako kdyby chtěl a nemohl… Tak jsem si navrhl svůj český národní dres. Kamarádům se tak líbil, že uvažuji, že vytvořím malou kolekci, sub-brand, jedné malé české značky mého kamaráda, která bude jen o českých dresech. Snad to pro sezonu 2021 stihneme.
Jezdíte raději sám, nebo s přáteli?
Obojí má své. Celý den v krásném počasí na kole s přáteli je super, ale stejně tak si člověk může užít (protrpět) osamocenou chvilku boje o každý ujetý metr v ošklivém počasí.
Cyklistika každopádně umí být společenská. Díky cyklistice se řada mých přátel-cyklistů stala klienty a naopak, řada klientů se stala přáteli-cyklisty.
Kolik ujedete ročně kilometrů?
Sedm až osm tisíc kilometrů, přes 300 hodin v sedle.
Na jakém kole? Máte oblíbenou značku?
Mám to štěstí, že mám kola pro jednotlivé disciplíny. Co se značek týče, dříve jsem byl fanouškem značky Cannondale, postupně mně to ale opouští a hledám si vhodné kolo bez ohledu na značku. Poslední kolo je horské kolo značky PIVOT, které jsem si postavil pro etapové závody na základě zkušeností s tímto typem závodu z JAR. Jsem z něho naprosto nadšený, skládal jsem si jej po jednotlivých komponentech a každým z nich jsem se naprosto trefil, kam jsem chtěl. Realita předčila očekávání. Normálně to mám spíše naopak, z těšení většinou přecházím do stavu, že to a to je jinak, než bych býval chtěl, a pak to musím nějak ladit.
Mojí oblíbenou disciplínou je cyklokros, se kterým jsem začal ve svých 35 letech. Jezdím na závody, kde si připadám naprosto nepatřičně, protože ten sport dělají buď stávající nebo bývalí profíci. Já nejsem ani jedno. Jsem jim tam v podstatě za maskota. Mojí ambicí je nedojet poslední a nepokazit někomu závod. Přitom se rochním v bahně a užívám si koncentrovanou cyklistickou radost (a utrpení v jednom). Protože cyklokros je taková malá rodina, už si tam na mě snad i zvykli.
Určitě máte oblíbené trasy a lokace.
Jak jsem říkal, cyklistika má mnoho podob a já jsem takový všežravec. Navíc hloubku zážitku (radosti) nemusí nezbytně definovat místo a nakonec ani technika. Ale pokud bych měl vybrat nějaké top místo, pro silniční kolo to bude Itálie, pro horské JAR. Obě jsou světovými centry s celou kulturou kolem. U nás se mi hezky jezdí na silnicích v Novohradských horách, na horském kole pak u nás miluji Singletrek pod Smrkem. Z „tajných“ míst ještě dodám Toskánsko severu, oblast kousek za Lipskem, kde je to také úžasné. No a cyklokros je nejlepší ten u nás, co pravidelně pořádáme v pražském Suchdole.
O jakém kole sníte?
Asi jsem došel do bodu, že už moc nesním, protože kola svých představ mám. Navíc jsem už po svých zkušenostech spíše konzervativní a úplně nepropadám každé novince. A také už umím proniknout marketingovým balastem, nenechat se jím oblbnout (jako například když se jedna značka chlubila tím, že jedno triko vyvíjela tři roky – chudák ten člověk, co chodil tři roky do práce a den co den vyvíjel to jedno triko…). Má kola a vybavení každopádně přesahují reálné potřeby a schopnosti. Dalo by se říci, že jsou pro mě škoda.
Sním proto hlavně o zážitcích. Projet se po vinařských oblastech Kalifornie, zkusit si etapový závod horských kol v Americe, případně některý z tamních gravel závodů. Nebo vyrazit s kolem na Tchaj-wan. Je toho hrozně moc, a je dobře, že se má člověk na co těšit.
Kola máte rád, ale také jako objekty. Slyšela jsem, že sbíráte značku Favorit a umíte kola opravovat, renovovat.
Ano, kola jsou fascinující a vizuálně krásné stroje. Baví mě, že se zakládají na strašně jednoduchých mechanických principech, které se realizují těmi nejpokročilejšími výrobními postupy a za použití materiálů s extrémními požadavky na váhu, trvanlivost a pevnost. Navíc kola na sobě nemají nic zbytečného, vše je podřízeno funkci. V práci mám na stěně vedle počítače pověšeného Favorita z konce sedmdesátých let na sadě Campagnolo. Není den, abych si s potěšením něčím nezatočil.
Co se týče značky Favorit, můj vztah k ní je asi jako u většiny mých vrstevníků rozporuplný. Na jednu stranu si Favorit pamatuji jako kolo, které bylo těžce dosažitelným snem, který pak v realitě neobstál. Nedal se seřídit a byl to vlastně krám. Ale jako objekt touhy to bylo skvělé kolo. Před lety jsem pracoval v jedné mezinárodní kanceláři v Londýně, kde zrovna jela retro vlna, a ta se týkala i kol. Řekl jsem si, že bych si mohl pořídit Favorita (jinou značku jsem si se svým mládím díky centrálně řízenému hospodářství nespojil), ale takového, kterého jsem nikdy neměl, tedy opravdu kvalitní a závodní variantu. Našel jsem inzerát a za dva tisíce si takové kolo koupil od nějakého „štamgasta“ z Českého Krumlova. Po nějakých dalších úpravách jsem na něj vyrazil na 209 kilometrů dlouhý závod v Toskánsku, který se jede z nemalé části po nezpevněných cestách. A byl to můj asi nejsilnější cyklistický zážitek – na východ slunce nad Sienou nezapomenu. Což je vlastně hezký příklad toho, že míra zážitku není úměrná ceně kola či vybavení. Kolo je takový liberálně-socialistický přístup k životu.
A opravování? I to mě hrozně baví, umím si vyřešit většinu běžných problémů. Včera jsem třeba repasoval ložisko. S opravováním je to docela podobné tomu, co dělám v práci. Musím vyhodnotit nějaký vnější (chybový) projev a aplikací mechanických principů jej diagnostikovat, zjistit, co problém způsobuje. A pak ho za použití těch mechanických principů opravit. Výsledek je pak hmatatelný, což je úžasně uspokojující. Moje žena má pochopení, že večery trávím v garáži.
Kolik kol momentálně máte a které z nich má pro vás největší hodnotu?
Osm nebo devět (to deváté jsem „daroval“ ženě) včetně těch starých. A co se týče hodnoty, tu mám opět zase spíše emocionální, spojenou s tím, co jsem na kole prožil. Co se vzácnosti (nikoli ale hodnoty) týče, je to cyklokrosový speciál Favorit z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Těch, co vím, moc není. Já se k němu dostal tak, že jej mému otci daroval jeho spolužák ze základní školy v havarijním stavu a já jej (za pomoci odborníků, samozřejmě) zrekonstruoval. Těch kol mu daroval víc, a aniž bych měl potřebu si vytvářet nějakou sbírku, z respektu k tomu daru jsem všechna jeho kola zrekonstruoval. A také na nich samozřejmě občas jezdím, protože těm kolům bych neudělal dobrou službu, kdybych je nechal někde ve vitríně.
Nejextrémnější zážitek?
Asi jeden nepovedený závod horských kol Sella Ronda Hero, který je sám o sobě extrémní, ale já při něm na začátku docela ošklivě spadl a když jsem pokračoval v závodě dál, totálně se změnilo počasí a já tam v těch horách v červenci málem umrzl. Při sjezdu dolů do cíle mi tak mrzly prsty, že jsem nebyl schopný brzdit, a tak jsem si ty prsty strkal do pusy, aby se zahřály a aspoň trochu fungovaly. Žena mě pak v cíli nepoznala.
A pak ještě non-stop přejezd z Krušných hor do Berlína, po stopách bratří Mašínů. Jeli jsme v ne úplně hezkém počasí, v říjnu (v den výročí odchodu bratří Mašínu) a celkově to dalo 285 km.
Vedete ke sportu i své děti, předpokládám, že zatím nestačí vašemu tempu. Jaké trasy jezdíte s nimi?
Děti kola moc nebaví, realizují se v basketu a v atletice. K ničemu je netlačím, věřím, že když budou chtít, ke kolům si cestu najdou. Když s nimi někam jedu, je to něco jednoduchého s občerstvením po cestě.
A vaše plány pro příští sezonu?
Jestli bylo něco typického pro rok 2020, pak to, že se nedalo nic pořádně plánovat. Jediný plán mám na etapový závod horských kol v Chorvatsku na konci dubna, ale těžko říct, co bude v dubnu a co bude pak.
Text: Kateřina Černá Foto: Magda Nováková