Analýza Jakuba Štilce, Marka Balšánka a Vojtěcha Brolík ze Štilec & Partners – V průběhu léta, které tradičně bývá spíše časem dovolených, probíhal na Nejvyšším správním soudě (NSS) boj nejen o osud stavebního povolení metra D, ale i o výklad systémové podjatosti úředníků po novele správního řádu z roku 2018. V té se zákonodárce neskrývaně vymezil vůči dosavadní judikatuře, která podle něj příliš paralyzovala chod státní správy. Očekávání spojená s rozhodnutím byla vysoká, neboť NSS si doposud jedinou možnost vyjádřit se ke sporné problematice nechal proplout mezi prsty. Bylo tedy nasnadě, že podruhé se tak už nestane, notabene v případě tak exponovaném, jakým je metro D. Jak se soud s novelou vypořádal a co to znamená pro budoucnost posuzování systémové podjatosti, analyzují právníci ze Štilec & Partners, kteří stáli za přípravou argumentace stavebníka.
Systémová podjatost, neboli riziko, že by rozhodování úředníků mohlo být ovlivněno jejich ekonomickou závislostí na zaměstnavateli – např. obci nebo kraji, představuje dlouhodobě palčivý problém povolovacích procesů. Nejedna významná dopravní stavba byla po léta blokována dohady o tom, který úřad řízení o jejím povolení povede. Výmluvnými příklady budiž aktuálně intenzivně připravovaný úsek Pražského dálničního okruhu mezi Běchovicemi a D1 či středočeská část D3. Zdržení v přípravách stavby z důvodu „systémově podjatých úředníků“ se nevyhnulo ani metru D.
Stavební agenda v rukou samospráv – mince o dvou stranách
Problém systémové podjatosti vychází z rozdělení výkonu státní správy mezi orgány státu a orgány samospráv. V tomto nastavení vykonávají agendu státní správy ve stavebních věcech zpravidla obecní a krajské úřady, tedy úřady samosprávy. Model přenosu výkonu úředních činností ze státu na samosprávy (který je v evropských poměrech spíše zvláštností) s sebou nese značný potenciál střetu zájmů. Obecní či krajské úřady totiž často v roli vykonavatele státní moci rozhodují o věcech, jež se bytostně týkají jejich vlastních záměrů a cílů.
Typicky si lze představit povolovací procesy staveb, jejichž investorem je sama obec. Politické vedení stavbu pochopitelně prosazuje, realizace stavby třeba patří i mezi jeho programové priority. Úředníci, kteří jsou zaměstnaní právě obcí nebo krajem, však mají stavební záměr posuzovat výhradně ze zákonných hledisek, bez ohledu na vůli svých zaměstnavatelů (samospráv). Zákon tedy staví uvnitř úřadů pomyslnou zeď mezi agendami samosprávy a státní správy.
Realisticky uvažujícího občana však může napadnout, že ona zeď nemusí být vždy tak vysoká, aby přes ni nebylo možné dohlédnout na druhou stranu. A kdo má zkušenosti s povolováním staveb, zejména v menších obcích, může potvrdit, že tento potenciál nezůstává často pouze v teoretické rovině. Samosprávy občas mají tendenci stavební úřady nebo dotčené orgány vnímat jako „své“, a přisuzovat si tak větší podíl na (ne)vydání povolovacího rozhodnutí, než by jim ze zákona příslušel.
Na první dojem výhodný „dohled“ obcí nad průběhem správních řízení se však může lehce otočit proti nim. Tedy zejména, pokud jde o projednávání obecních staveb. Rizika možných zásahů do nezávislosti rozhodování úředních osob z pozice zaměstnavatele si totiž všimly soudy, které začaly rozvíjet koncept vyloučení celého úřadu pro systémovou podjatost. Na základě postupně zformulovaných kritérií pak soudy při následném přezkumu začaly rušit některá povolení, a to právě z důvodu významného rizika podjatosti orgánů, které je vydaly. Na rizikové nastavení kompetencí tak municipality často doplácí i v případech, kdy k žádným pochybením při výkonu státní správy ve skutečnosti nedošlo.
Pokračování článku najdete v Lawyers & Business č. 5/2023.
Lawyers & Business si můžete zakoupit například na webu mojecasopisy.cz.
