Komentář prezidenta Exekutorské komory ČR Jana Mlynarčíka – V posledních dnech mi čím dál častěji vytane na mysl citát rakouského nositele Nobelovy ceny za ekonomii Friedricha Augusta von Hayeka, podle něhož „specifickou úlohou ekonomie je ukázat lidem, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit.“ Obzvláště v posledních letech si na pozadí nepřeberného množství provedených legislativních změn velmi silně uvědomuji, o jak trefný a pravdivý výrok se jedná.
Jsem soudní exekutor a nikoli ekonom. Nedělám si proto ani zdánlivé ambice na to, abych plně porozuměl mnoha aspektům pojicím se s ekonomickou situací či hospodářským růstem. Jedna věc je ale natolik zřejmá, že nemohu pochopit, zda jí naše politická reprezentace nerozumí, nechce rozumět nebo ji prostě a jednoduše zcela ignoruje a domnívá se, že to slovy citátu – může uřídit.
Právo a ekonomika jsou vzájemně propojené. Změna učiněná v právním systému, jakkoli na první pohled nepatrná, se vždy nějakým způsobem projeví v ekonomickém fungování společnosti. Jedná se o spojené nádoby. Do jedné něco nalijete, druhou to ovlivní. Ekonomického rozvoje nemůže být dosaženo bez odpovídajícího právního prostředí zaručujícího stabilitu a právní jistoty pro investory. Jednoduchá a přehledná legislativa je přitom jenom jedním dílem skládačky, která se absolutně nemůže obejít bez toho, aby právo bylo vymahatelné. Stát může mít nakrásně jednoduchou legislativu, podle níž bude potenciální investor moci rychle stavět závody, zaměstnávat lidi a produkovat výrobky, nicméně pokud se nebude moci domáhat svého narušeného práva či uzurpovaného nároku, nebude mu to nic platné a výrobu raději přesune jinam. Téma provázanosti vymahatelnosti práva a ekonomiky je natolik zásadní, že bylo i hlavní námětem mezinárodního kongresu UIHJ ve španělském Madridu v roce 2015.
Zdá se, že český stát si naneštěstí neuvědomuje, jak zásadní roli v ekonomickém růstu vymahatelnost práva hraje a jak moc české ekonomice neustálé změny legislativního prostředí škodí. To platí obzvláště za současné ekonomické situace potýkající se s vysokou inflací. Vždyť jenom exekuční řád doznal pouze za poslední dva roky (sic!) více než deseti novel. O jakékoli stabilitě práva v oblasti jeho vymáhání tedy nemůže být řeč. Některé novely, jako třeba tzv. milostivá léta, přitom vymahatelnost práva přímo snížily, neboť dlužníkům byla část jejich dluhů odpuštěna. Se všemi těmito populisticky motivovanými akcemi spojenými s doslova otřesnou kvalitou právních textů v oblasti zastavování bezvýsledných a bagatelních exekucí (vyžadujících po soudních exekutorech ohromné množství práce v rekordně krátkých lhůtách a téměř zadarmo) se o nějakém jednoduchém, přehledném a vymahatelném právu nedá hovořit.
Situaci pouze dokresluje aktuálně znovuzrozený záměr vlády přenést pravomoc vymáhat tzv. justiční pohledávky výhradně na celní správu. Jedná se z pohledu racionálně uvažujícího člověka o nesmyslný krok, který mění již zaběhnutou a zcela fungující praxi. Jinými slovy, dělají se změny jen pro to, aby se udělaly změny. Stávající systém je přitom zcela funkční. Smysluplnějším řešením by naopak bylo odstranit současný vícekolejní systém, kde figuruje souběžně a nezávisle na sobě několik vymáhacích orgánů. Minimálně státní kasa by ostatně mnoho ušetřila, pokud by se exekuční vymáhání přesunulo na soudní exekutory, kteří jsou na rozdíl od státu ve vymáhání výrazně efektivnější a navíc do státního rozpočtu odvádějí DPH a daň z příjmů.
Příležitost pozvednout ekonomické prostředí může spočívat i ve zdánlivých maličkostech. Například zjednodušením systému srážek ze mzdy by zaměstnavatelům, a především těm velkým, odpadla velká část administrativní práce spojené s jejich počítáním a prováděním. Firmy a potenciální investoři by se tak nemuseli tolik bát najmout člověka s exekucemi z důvodu stávajícího složitého až byrokratického způsobu provádění srážek ze mzdy. Nyní je téma srážek ze mzdy otevřeno, neboť i insolvenční soudy a insolvenční správci cítí, že systém není řádně nastaven. Naskýtá se proto příležitost, promítnout do systému srážek ze mzdy i další pozitivní změny jako například zavedení nějaké minimální srážky, která přispěje k rychlejšímu a efektivnějšímu ukončování exekucí a minimalizaci potřeby provedení invazivnějších způsobů provedení exekuce.
Ekonomickému rozvoji dobrá úroveň vymahatelnosti práva svědčí. Tu přitom lze zlepšit i dalšími poměrně jednoduchými kroky – stačí pohlížet na soudního exekutora jako na moderní vymáhací orgán, který je schopen státu i soukromé sféře ušetřit nemalé prostředky. Jak ostatně konstatoval Jos Uitdehaag, stávající vicepresident Mezinárodní unie soudních exekutorů (UIHJ), na již zmíněném madridském kongresu, budoucnost profese soudního exekutora vyžaduje širší pohled a jiný přístup k problematice vymáhání dluhů. Soudní exekutor by měl mít možnost využívat třeba prostředků mediace, předexekučního vymáhání, splátkových kalendářů, vydávání exekučních titulů v nesporných věcech nebo administrace oddlužení fyzických osob.
Závěrem mého zamyšlení bych rád podotknul, že pokud to stát s ekonomickým rozvojem myslí vážně, nemůže hledět jenom na plusy a mínusy ve státním rozpočtu, na seškrtávání dávek či rozdávání dotací či investičních pobídek. Je třeba vnímat a zajistit stabilitu právního prostředí ve společnosti, která si musí být vědoma toho, že právo je vymahatelné. A od toho tu jsou a doufám, že dlouho budou soudní exekutoři…