V Národním památníku na Vítkově je k vidění výstava Parlament! Ta je nejen o politické kultuře od Rakouska-Uherska do konce Československa, ale rovněž o volbách, schvalování zákonů a výrazných politických osobnostech naší minulosti. „Parlament jsme prakticky po celé 20. století neměli v centru pozornosti. Každá doba má jiné důvody. První československá republika se snaží prosazovat v mnohém zájmy českých politických stran, jakkoliv i názorově odlišných, je zde patrný důraz na onu národnostní „československou“ prioritu v rozhodování,“ upozorňuje v rozhovoru pro Lawyers & Business jeden z autorů výstavy, profesor Michal Stehlík a rozbíjí tak řadu mýtů, které si s sebou jako společnost neseme.
Souhlasíte, že vnímání parlamentu pak významně devalvoval komunistický režim?
Určitě pro naši historickou paměť, kdy nebyl reálně k ničemu a rozhodovala komunistická strana. Možná v roce 1968 zde byly náznaky práce parlamentu, ale ty končí symbolicky čtyřmi odvážnými hlasujícími proto pobytu vojsk. Ale abych to nesváděl jen na komunismus – platí teze, že prakticky v každé dekádě náš parlamentní systém tak trochu kulhal, vždy z jiných důvodů. Téměř by se dalo říct, že nejakčnější roli dostal v letech 1990 až 1992, kdy mění neuvěřitelnou spoustu zákonů, a přitom se řeší i rozdělení státu. Zde je jistě Federální shromáždění zaslouženě v centru pozornosti.
I na výstavě dospíváte k tomu, že parlamenty bývají v československých a českých dějinách tradičně obcházeny. Protože je to tak pro politiky jednodušší? Nebo z jakého důvodu?
Jednak jsou to důvody, které jsem naznačil výše – poprvé shoda na nutné hegemonii jednoho národa skrze politiku, jinde nedůvěra v dosavadní stranický systém a zákaz opozice, a nakonec reálná hegemonie jediného politického subjektu, který parlament prakticky nepotřebuje. Že je to zároveň pro jistou část politiky prostě výhodné, to už je možná jen související efekt.
Kdy byla takováto obejití nejvýraznější?
Již jsem zmiňoval Mnichov 1938, to je asi nejvýraznější moment našich dějin parlamentarismu. Ale podobně bychom mohli hovořit z podstaty o celém období 1945-1948, samozřejmě s pointou února 1948, kdy se komunisté obávají, aby se parlament náhodou během krize nesešel a nestal se tak dalším subjektem do jednání KSČ-prezident… A rok 1968 spojený s okupací není až tak o obejití parlamentu, jako o jeho loutkové roli. Ale samozřejmě by byl zajímavý i moment volby Václava Havla v prosinci roku 1989. Část poslanců byla tehdy přemluvena (či donucena) rezignovat a sám parlament si bez voleb tzv. „kooptoval“ nové členy, včetně Alexandra Dubčeka – a následně zvolili jednomyslně Václava Havla prezidentem. Šlo o revoluční čas a určitě si takto standardní chování parlamentu nepředstavujeme…