Analýza Radky Neničkové – Někdejší mantra realitních agentů a všech, kteří se v realitách pohybují, říká, že na lokalitě záleží. Doslova: „Lokalita, lokalita, lokalita – to je vše, co se v nemovitostech počítá“. Aktuálně ovšem toto pravidlo přestává platit zcela bez výhrad. Onou výhradou je takzvaná udržitelnost (sustainability), respektive plnění jejich požadavků, která nabývá na významu.
Udržitelnost je významně spjata s problematikou boje proti klimatickým změnám a nastoluje princip tzv. mezigenerační spravedlnosti. Je to závazek chránit klimatický systém ve prospěch nejen dnešní, ale i generací příštích.
Problematiku klimatických změn postavila do popředí zájmu Organizace spojených národů na konferenci v Rio de Janeiru v roce 1992, kdy přijala tzv. Rámcovou úmluvu OSN o změně klimatu. Úmluva má v současnosti 198 smluvních stran, včetně České republiky. Na ni následně navázal tzv. Kjótský protokol, který zavedl systém obchodování s emisními povolenkami a také Pařížská dohoda z roku 2015. Ta tvořila právní rámec pro snižování emisí skleníkových plynů, vyrovnávání se s negativními dopady změny klimatu i finanční a technologickou podporou rozvojovým zemím. Zmíněná dohoda zformulovala dlouhodobý cíl ochrany klimatu, kterým je přispět k udržení nárůstu průměrné globální teploty pod hranicí 2 °C v porovnání s obdobím před průmyslovou revolucí. Zároveň usiluje, aby nárůst teploty nepřekročil hranici 1,5 °C. V rámci Pařížské dohody se ČR přihlásila s ostatními členskými státy EU ke společnému závazku snížit do roku 2030 emise skleníkových plynů o nejméně 40 procent v porovnání s rokem 1990.
EU principy z výše uvedených mezinárodních dohod dále rozpracovává. Ať již v často zmiňovaném Green Dealu (Zelené dohodě pro Evropu) či ve směrnicích a nařízeních, např. o energetické náročnosti budov (EPBD), o nefinančním reportingu (NFRD), SFDR (Sustainable Finance Disclosure Regulation) nebo CSRD (Corporate Sustainability Reporting Directive). Posledně zmíněný předpis nahrazuje dosud platný nefinanční reporting a je i více zaměřen na otázky udržitelnosti a rozšiřující se okruh subjektů, na které dopadá.
Není tajemstvím, že dle průzkumů jsou v EU za 40 procent spotřeby energie a 36 procent emisí skleníkových plynů zodpovědné právě budovy. I proto je stavebnictví jedním z klíčových sektorů pro nízkouhlíkovou transformaci evropské ekonomiky společně se sektorem dopravy a energetiky.
V současné době je přibližně 35 procent budov v EU starších 50 let a více než 75 procent budov je energeticky zbytečně náročných. Jen asi 0,4 až 1,2 procenta z nich (v závislosti na konkrétní zemi) je každoročně zrenovováno. Platí to i v ČR, kde je průměrné stáří domů s více byty 52 let a rodinných domů 49 let. Problematika se ale týká i komerčních budov.
Velký krok v oblasti tzv. dekarbonizace byl v rámci EU učiněn v roce 2018, kdy vstoupila v platnost nová směrnice EPBD (Energy Performance of Buildings Directive). Směrnice si stanovila za cíl urychlit renovace stávajících budov a výhledově docílit dekarbonizacd provozu budov, aby byly z hlediska CO2 neutrální. Revidovaná směrnice obsahuje i nová ustanovení o pokročilých a chytrých technologiích a technických zařízeních budov, neboť je zřejmé, že právě inovace budou hrát v dosahování nastolených cílů hlavní roli. Dlouhodobou vizí je do roku 2050 plně dekarbonizovaný fond budov. Na nové budovy jsou pak kladeny vyšší nároky, aby plnily standard s téměř nulovými emisemi (zero emission building – ZEB).
Kdy lze považovat budovu za ekologickou? I to se dozvíte v pokračování článku v Lawyers & Business č. 3/2023.
Lawyers & Business si můžete zakoupit například na webu mojecasopisy.cz.
