Právo jde ve válce často stranou, zločiny ale mnohdy nikoho nezajímají

|

Válečné reportérky Lenka Klicperová a Markéta Kutilová mají specifickou zkušenost, při své práci totiž sledují i to, jak funguje při ozbrojených konfliktech právo. Vedle reportáží píšou s svých cestách rovněž knihy a ta zatím poslední se týká války o Náhorní Karabach se jmenuje Poslední zapálí vesnici. „Je to jediná kniha k tématu v Česku. Byly jsme prvními českými novinářkami, které se na místo dostaly a pak jsme se tam ještě třikrát vrátily. Sledovaly jsme přímo na místě jak začátek a průběh války, schovávaly se s lidmi ve sklepích a kostelích, prožívaly s nimi ostřelování jejich měst a vesnic, poté jsme tam byly hned první den příměří s sledovaly vstup ruských mírotvorců, frustraci Arménů a bolest těch, kteří museli své vesnice, domy, pole odevzdat vítězi, tedy svému nepříteli,“ vyprávějí novinářky pro Lawyers & Business.

Jak často řešíte při své práci její právní souvislosti? A jak konkrétně to děláte?

Nám jde hlavně o to, abychom měly potřebná povolení, abychom se nedostaly zbytečně do problémů, že třeba točíme něco, co nesmíte. A pak se vždy soustředíme, abychom někomu neublížili. Pokud si dotyčný přeje skrýt identitu, jméno, tvář atd., vždy to důsledně respektujeme. Někdy vidíme naše fotky publikované tam, kde jsme to nepovolily, ale bohužel není čas ani energie se tím zabývat. 

Pokud jde o krádeže našich fotek či textů z Facebooku, to svého času dělalo poměrně dost serverů. Právně by to bylo složité, naštěstí zatím třeba stačilo ostře se ohradit, pokud to jde u vedení, pokud je to médium, u kterého víte, kdo za ním stojí a kde si stěžovat. Ale i tak je výsledkem jen jakýsi status quo a věci, které již ta dotyčná média ukradla, na netu zůstanou viset. Bohužel to ve čtenářích pak může vyvolat pocit, že s nimi spolupracujeme, což není pravda. Ale není v našich silách to právně řešit a oni to vědí. 

Dodržuje se ve válce fakticky nějaké právo?

Záleží, která strana válčí a s čí podporou. Například Američané se snaží, aby boj byl podle pravidel, ale když se něco nepovede, snaží se to prostě zamést pod koberec. Většina vyspělých zemí se snaží, aby byl co nejmenší počet civilních obětí. Jiné strany konfliktu je naopak mají jako hlavní terč. No a pak tu máme teroristické organizace, které naopak porušují vše, co jde, protože tím šíří strach a stávají se světoznámými. Součástí každé války je ale propaganda, která je stále mocnější zbraní a dnes se války vedou nejen na bojišti, ale i na sociálních sítích a v médiích. I proto je tak důležité být na místě, vidět, chápat, vysvětlovat. Jen tak je pak možné rozpoznat, co je PR válčících stran a co realita.

Ale třeba novináři ve válce jsou dnes regulérním terčem. Je čirá naivita si myslet, že když jste novinář, tak se vás možnost zabití netýká. Naopak. Vy můžete ve válce být vždy jen s jednou stranou konfliktu, pro ty další jste ale legitimním terčem. A samozřejmě k druhé straně už nemáte zpravidla šanci se dostat. Jeden novinář tak nemůže pokrývat všechny strany konfliktu. Musí si vybrat. 

Lze se ale práva, podle vašich zkušeností, nějak domáhat?

Pokud je zájem na jeho vymáhání, tak jistě existují mechanismy, jak druhou stranu přitlačit ke zdi. Ale pokud jsou tam silné obchodní zájmy a korupce a ve hře velké energetické kontrakty, proč to vše ohrožovat třeba pro pár válečných zajatců nebo pro pár desetitisíců civilistů? Když Turecko vpadlo do Sýrie a vyhnalo z jejího severu přes 300 tisíc lidí, zejména Kurdů, nikdo nehnul brvou. I když to bylo v rozporu se vším mezinárodním právem a šlo o válečné zločiny. 300 tisíc lidí přišlo o domovy, obchody, pole, techniku, vše zabralo Turecko. A co zůstalo? Ticho. Turecko má druhou nejsilnější armádu a v NATO a je spojenec proti Rusku a vše se mu toleruje. To je samozřejmě špatně. Když se to velkým hráčům světové politiky hodí, umí se najít právní odůvodnění třeba vojenského zásahu ihned. Když ne, zkrátka se jen mlčí. 

Co byste navrhovali změnit? Třeba z oblasti mezinárodního humanitárního práva?

Asi by nebylo nutné nic měnit, úplně by stačilo, kdyby se v praxi dodržovalo. Třeba neútočení na civilní cíle. Jenže války se vedou často rafinovaně. Tedy když umístíte svou vojenskou techniku do školy plné dětí nebo do obytného domu s civilisty, lze se divit, že protistrana na to místo zaútočí? Kde je pak právo a spravedlnost? Jediný, kdo na tom je spolehlivě bit, jsou ti civilisté, kteří s tím nedokáží nebo nemohou nic udělat. Anebo tam nejsou, ale jedna ze stran to vykládá jako útok na civilní cíl, aniž by přiznala, že to sice byla škola, ale nebyly tam děti, ale sklad zbraní. A tohle dělají skoro všechny strany konfliktu, skoro ve všech válkách, co jsme viděly. 

Vždy závisíte na tom, kdo jakou oblast kontroluje vojensky. Z naší zkušenosti jedinou organizací, která má většinou přístup téměř všude je Červený kříž. Ostatních se to netýká, většina humanitárních organizací má peníze od nějakých dárců – často i zemí, které skrze NGO posilují svoje zájmy v regionu. Pokud vám dárce dá velký obnos, on také může určit, komu a kde budete pomáhat.

Celý rozhovor si můžete přečíst v Lawyers & Business č. 11/2021. V elektronické verzi jej můžete zakoupit na Alza.cz.

Předchozí

Havel chce posílit v regionu DACH, jako partnera angažoval Peckla

Novým děkanem pražských práv bude Boháč

Další