Diskusní pořady o etice se od počátku existence projektu Stálé konference českého práva staly jeho integrální součástí. V září 2017 u kulatého stolu k tomuto tématu řekl čestný prezident Soudcovské unie JUDr. Jan Vyklický: „Etika je nejdůležitější téma, o kterém by právníci měli hovořit. Jednotlivé právnické profese jsou hráči různých rolí, a nebudou-li právníci různých profesí komunikovat, nebudou si ani rozumět.“
Vzpomněl jsem si na to, když jsme se sešli při další akci Stálé konference českého práva 20. 5. 2022. Osobní záštitu nad kulatým stolem převzal prezident Soudcovské unie JUDr. Libor Vávra. Váže mě k němu mimo jiné jeho vstřícnost, ochota odevzdávat spoustu energie na oltář justice nejen při souzení samém, ale také ve vedoucích soudcovských funkcích a v dobrovolné profesní justiční organizaci, i dlouhodobá spolupráce. Před čtvrt stoletím – za Vávrova prvního prezidentského působení – se z nás stali osobní přátelé. Tím vlastně bytostně narážíme na soudcovskou a právnickou etiku. Není – ptám se? – v dohlednu zase nějaký nápad, který by – orwellovsky řečeno – zakazoval právníkům, natož pak soudcům mít přátele, aby náhodou neutrpěla jejich nezávislost a nestrannost?
Proto jsem též výše připomněl památku našeho zesnulého kolegy a předního koryfeje soudcovské etiky Jana Vyklického, o němž rovněž s hrdostí říkám, že byl mým přítelem. Přátelství nenarušuje etiku, tvrdím. To nepřátelství ji narušuje. Přátelé se k sobě neeticky nechovají. Do jisté míry mne k oživení těchto úvah vedl i nedávný sjezd českých právníků, který byl bezpochyby inspirován také úvahami o právnické etice, profesní a společenské odpovědnosti a garancí právnické nezávislosti.
Soudci a home office
Nesešli jsme se ovšem jen proto, abychom se vraceli k otázkám již tradičně probíraným. Chtěli jsme se zabývat například soudcovskou etikou v souvislosti s trendem home office a dalších vymožeností, které si vyžádala pandemie. Jde o to, jestli se náhodou neproměnil jakýsi obecný narativ, který předpokládal soudce v jeho ne zrovna jednoduše přístupné kanceláři, za bariérou vstupních detektorů a příslušníků VS. Tam soudce sedí, obklopen tichem a spisy a dumá nad verdiktem. Občas možná přejde přes chodbu a konzultuje cosi (samozřejmě obecného) s kolegy. Kdežto doma či dokonce na chalupě je sociální situace kolem úplně jiná, byť skutek a právo zůstávají týmiž. Jiný příklad: soudce se náhle ocitá „v první linii“. Prakticky nic nefunguje, obchody zavřené, všichni v rouškách, rozestupy etc. Soudce dál soudí – a když to jinak nejde, musí do jednačky. Neovlivňuje ho taková mimořádná situace? Jsou to věci svou podstatou velmi utilitární, ale mám dojem, že na to řada soudců nějak vnitřně reagovala, že to muselo ovlivnit – ne-li přímo etiku, pak aspoň atmosféru souzení. Navíc to mnohé soudce přivádělo podstatně blíže politice než dosud, např. k otázkám veřejného zdraví, k vnímání konceptu lidských práv atd.
JUDr. Vávra k tomu u kulatého stolu řekl: „Upřímně řečeno, nikdy jsem nechápal, proč znakem pracovitosti má být délka pobytu na pracovišti. Rozumím tomu u výrobního pásu. Nebude-li fungovat dělník přede mnou a po mně, je zbytečné, abych tam stál já. Ale v případě, kdy podstata mého povolání spočívá v uvažování o problémech a jejich řešeních, mohu je naplňovat zrovna tak dobře v tichu své kanceláře, jako v jiném vyhovujícím prostředí. Posedlost délkou pobytu na pracovišti mě v soudcovské profesi celý život fascinuje. Pamatuji si, že jsem kdysi mluvil s jedním zkušeným kolegou, který jako soudní čekatel zažil padesátá léta. Vzpomínal, že v tom tlaku doby, kdy dělnická třída překonávala jeden pracovní rekord za druhým, soudci, aby šli ruku v ruce se společenským pokrokem, pořádali porady senátů až do ranních hodin. Celý soud svítil, aby dělnictvo cestou do práce vidělo, že soudci ještě stále přemýšlejí nad nějakými závažnými kauzami, což ovšem, jak ten moudrý právník doznal, vedlo k rozsáhlému bujení alkoholismu – co také v kanceláři celou noc dělat? I dnes jsou v českém soudním světě pracoviště, kde vám na otázku, jak se jim vede, odpovídají: Já jsem tady každý den do šesti, o víkendech do pěti. Má to být argument, že práce je přespříliš, nebo dokonce to má být důkaz, že ti lidé hodně dobře a oddaně pracují? Náhle přišel covid. Vlastně se nechtělo, abychom byli v zaměstnání. Řada správ soudů i ministerstvo dokonce udělaly leccos pro to, abychom část své práce mohli vykonávat z domova. A jak se zdá ze statistik, významným způsobem délka řízení nestoupla.“ Z toho prezident Soudcovské unie vyvozuje, že by poměrně drobnými právními úpravami bylo možno dosíci stavu, kdy by zejména soudci vyšších stupňů, kde převažuje analytická práce a studium spisového materiálu, mohli řadu procesních úkonů, ba dokonce i rozhodování, činit dálkovou formou i do budoucna.
JUDr. Karel Havlíček je právník, filozof a nakladatel. Založil Stálou konferenci českého práva, jejíž akce nyní probíhají za mediálního partnerství Lawyers & Business.
