Soud posuzoval, zda v případě prokázání porušení evropského práva má poškozený vůči státu vedle náhrady škody též právo na zadostiučinění za nemajetkovou (morální) újmu.
Nejvyšší soud (NS) rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Vláčila a soudců Víta Bičáka a Hany Poláškové Wincorové ve sporu žalobce – datového novináře, který se před nižšími soudy dosud neúspěšně domáhal po České republice poskytnutí omluvy za to, že v důsledku špatně provedené transpozice příslušné směrnice Evropské unie (EU) stát umožňuje v přímém rozporu s právem EU shromažďování metadat zejména o komunikaci uživatelů internetu a mobilních telefonů a jejich uchovávání po dobu 6 měsíců. Žalobce tvrdil, že takový postup je nejen v rozporu s právem EU, ale i s judikaturou Soudního dvora Evropské unie.
Obvodní soud pro Prahu 1 ani Městský soud v Praze jeho žalobě nevyhověly s tím, že stát neodpovídá za legislativní činnost, a navíc žalobcem deklarovaná újma (obava z možného zneužití uchovávaných dat) je jen potencionální.
NS ve svém rušícím rozsudku především odkázal na svou dlouholetou judikaturu, podle které stát odpovídá za porušení práva EU, pokud neprovede řádnou transpozici příslušné směrnice EU do vnitrostátního práva. V tuzemské judikatuře však dosud nebyla řešena otázka, zda může poškozený v případě prokázaného porušení práva EU požadovat vedle náhrady škody i náhradu nemajetkové újmy.
S odkazem na četná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a princip rovnocennosti dospěl NS s podrobnou argumentací k tomu, že přiznání náhrady nemajetkové újmy není vyloučeno. Nesouhlasil sice s dovolatelem, že každé porušení práva EU má bez dalšího za následek vznik nemajetkové újmy, avšak ani názor nižších soudů, že konkrétní újma žalobce byla jen potencionální, nepovažoval za správný a ve svém rušícím rozhodnutí vytýčil další požadavky na doplnění dokazování a opětovného posouzení oprávněnosti požadavku žalobce na omluvu ze strany státu, čemuž by měl logicky předcházet jednoznačný závěr nižších soudů, zda právo EU bylo porušeno či nikoliv.
NS tak dává žalobci nově šanci na prokázání jeho nároku a do budoucna může vést k vyjasnění, zda shromažďování a uchováváním zmiňovaných údajů nedochází k masivnímu zásahu do práv osob využívajících internet a prostředky mobilní komunikace. Rozsudek pod sp. zn. 30 Cdo 3909/2023 je nyní uveřejněn na úřední desce NS.