Nejvyšší soud (NS) vrací soudu prvního stupně případ z roku 2014, kdy těhotná žena podstoupila na gynekologicko-porodnické klinice těhotenský screening, jehož účelem bylo stanovit riziko nejčastějších vývojových vad plodu, včetně Downova syndromu. Při zadávání údajů do softwaru vyšetřující lékařka nezadala řádně všechny údaje, a proto nebyly do výpočtu rizika nejčastějších vrozených vývojových vad plodu zahrnuty biochemické markery, přestože byly k dispozici.
Výsledek screeningu tak stanovil riziko Downova syndromu v hodnotě 1:1834 s celkovým závěrem screeningu I. trimestru jako negativní, přičemž při zahrnutí zjištěných hodnot biochemických markerů by hodnota výsledného rizika činila 1:172. Tato hodnota by na pracovišti žalované byla hodnocena jako střední riziko výskytu Downova syndromu. V případě pozitivního výsledku screeningu by těhotné ženě bylo nabídnuto další genetické vyšetření. V únoru 2015 se ženě narodila dcera, u níž byl krátce po narození diagnostikován Downův syndrom, což pro ni i manžela byl šok.
Oba manželé se obrátili na Okresní soud v Olomouci, který uložil nemocnici povinnost zaplatit žalobci 1 500 000 Kč a žalobkyni 2 300 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že pochybení při provádění prvotrimestrálního screeningu u žalobkyně spočívající v tom, že do jeho hodnocení nebyly zahrnuty výsledky vyšetření biochemických markerů, přestože byly k dispozici, je postupem non lege artis. Žalovaná nemajetková újma spočívala v upření možnosti volby žalobců učinit vlastní rozhodnutí o podobě své rodiny (zda přivedou na svět postižené dítě). Při vyčíslení nemajetkové újmy okresní soud analogicky vycházel z postupu soudů při poskytování náhrady v případě úmrtí blízké osoby. Vzal v úvahu trvalost újmy, přístup žalované, traumatický šok žalobců, kteří očekávali zdravé dítě a kterým se zhroutily představy o jejich budoucí rodině a rodinném životě.
Manželé i nemocnice se odvolali ke Krajskému soudu v Ostravě, který částky snížil na 300 tisíc Kč pro žalobce a na 600 tisíc Kč pro žalobkyni. Zdůraznil, že stanovení náhrady nelze poměřovat s náhradou při úmrtí dítěte, které pro rodiče znamená celoživotní trauma spočívající v tom, že s dítětem, k němuž měl citový vztah, se již nikdy nesetká a nebude se podílet na jeho dalším životě. Oproti tomu dcera žalobců, i přes nutnost zvýšené péče, jim může v budoucnu přinášet radost a štěstí.
Rozsudek napadli žalobci dovoláním k NS. Ten shrnul obecná východiska s tím, že uplatnění obdobných žalob je v českém právním řádu přípustné, mimo jiné i proto, že zákon umožňuje umělé přerušení těhotenství. Jedním z předpokladů vzniku nároku je prokázání pochybení při prenatálním vyšetření a je třeba rozlišit, do jakých dílčích osobnostních práv bylo zasaženo. NS uzavřel, že bylo zasaženo do práva žalobců na sebeurčení ve formě práva na plánování rodiny, za což jim náleží přiměřené zadostiučinění.
Byť se soudy věnovaly věci velmi pečlivě, nerozlišily, že žalobci rovněž požadují náhradu za zásah do soukromého a rodinného života, spočívající v trvalé obavě o vývoj a budoucnost dítěte postiženého genetickou chorobou a v dopadu náročné péče o ně na život celé rodiny, tedy do svého života po narození dcery. Důvodem zrušení rozsudku ze strany NS bylo, že pro posouzení důvodnosti takového nároku nezjistily nižší soudy podstatné skutkové okolnosti.
Ohledně přiměřené výše zadostiučinění za neoprávněné zásahy do osobnostních práv rodičů NS poznamenal, že zadostiučinění je třeba zařadit do určité hierarchie hodnot a odkázal na rozhodovací praxi Evropského soudu pro lidská práva. Ten považuje zásahy do soukromého života za závažné v rozsahu od tří do 20 procent (se střední hodnotou 10 procent) té nejzávažnější újmy, jíž je porušení práva na život.