Spory o dřívější lichtenštejnský majetek na území České republiky se táhnou už léta. Na konci letošního roku ale přišla Nadace knížete z Lichtenštejna s historickou nabídkou na smír. Jak v diskusi Lawyers & Business: FORUM vysvětlil její mluvčí Michal Růžička, ne proto, že by se bála prohry. Ale vzhledem k tomu, že se chce o majetek vhodně postarat a zušlechťovat ho. Tak jak knížecí rodině káže její rodové poslání.
Žádné odškodnění, žádné restituce, naopak nový začátek a nové vztahy. Tak se dá v krátkosti shrnout nabídka na smír, kterou koncem října adresovala České republice Nadace knížete z Lichtenštejna. Ta je nejvýznamnějším ze všech lichtenštejnských subjektů, které se u soudů domáhají navrácení svého dřívějšího majetku, jenž jim poválečné Československo zkonfiskovalo na základě Benešových dekretů.
I současná Česká republika totiž trvá na tom, že Lichtenštejnové byli Němci, což je ale historický nesmysl. Knížecí rodině tak jde podle slov mluvčího Nadace knížete z Lichtenštejna Michala Růžičky především o spravedlnost. A také o to, aby bylo o dřívější lichtenštejnský majetek – například zámky Lednice a Valtice – vhodně postaráno: „Lichtenštejnové nebojují o majetek, ale o to, aby se mohli starat o dědictví svých předků. A o to, aby zde nezůstala pachuť nespravedlnosti, která je vůči nim páchána například tím, že jsme jim začali říkat Němci, onálepkovali je a na základě té nálepky následně konali.“
Smír, jehož prodiskutování už podpořil prezident Petr Pavel, by byl pro obě strany výhodný i podle dalších účastníků partnerské diskuse, pořádané magazínem Lawyers & Business z mediální skupiny A11: právního zástupce nadace a některých dalších lichtenštejnských občanů Aleše Linharta z advokátní kanceláře Taylor Wessing a Daniela Hermana, honorárního konzula Lichtenštejnského knížectví v České republice a bývalého ministra kultury České republiky. „Smír neznamená, že jím jedna strana uzná, že se do té doby mýlila. Smír znamená, že je v zájmu obou stran se spíše dohodnout, než dál pokračovat ve sporu,“ poukázal další z debatujících, Vlastimil Pihera z advokátní kanceláře Kocián Šolc Balaštík.
„Jde o to překonat sebe sama a nějak se dohodnout,“ dodal Michal Růžička. „Nabídku bychom opravdu měli nazývat historickou. Míra kompromisu, k němuž nadace přistupuje, je dalekosáhlá. Nadace by byla ochotná se v rámci dohody vzdát majetkových nároků, netrvala by na tom, aby se znovu přepsal na nadaci. Vzdala by se nároku na odškodnění, to by podle auditorů mohlo dosáhnout až 35 miliard korun. Nabídka spočívá v převedení majetku do společné nadace nebo fondu a společném rozhodování a spravování. Teprve dohoda může Lichtenštejny osvobodit při jejich uvažování, jak investovat do České republiky.“
Vztahy trvající od Přemysla Otakara II.
„Lichtenštejnové vždy zdůrazňovali, že se nechtějí s Českou republikou a dříve s Československem soudit. Dohodu, výhodnou pro obě strany, vždy považovali za velmi důležitou. Soudní rozhodnutí je vždy binární, někdo vyhraje a někdo prohraje. A i když se spor vede mezi – v jiných oblastech – spojenci, vždy po soudu zůstane určitá pachuť nespolupráce a soupeření. Smír dává možnost do budoucna kreativně spolupracovat na dalším řešení,“ uvedl v debatě Michal Růžička. Obě strany by si tak podle něj mohly v dohodě nadefinovat, co považují za výhru. Společný fond by měl dva správce – tedy Českou republiku a Nadaci knížete z Lichtenštejna – a Lichtenštejnové by se na základě pověření fondu o historické majetky udržitelně starali.
Je totiž na co navazovat. „Česko-lichtenštejnské vztahy sahají zhruba do poloviny 13. století. Už v té době pracovali členové lichtenštejnské knížecí rodiny v kanceláři českého krále Přemysla Otakara II.,“ nabídl historický exkurz Daniel Herman. „Přemysl Otakar II. pak udělil v roce 1249 první panství Jindřichovi z Lichtenštejna, Mikulov. Od té doby je rodina Lichtenštejnů na území českého království silně přítomná. Je to rod, který je zde tři čtvrtě tisíciletí a který patří ke kořenům českého království a české státnosti. Postupně ve 13. a 14. století kupuje majetky na jižní Moravě, například Valtice, v 16. století Lednici. A začíná se vytvářet hospodářský celek s nejrůznějšími zemědělskými či lesnickými aktivitami a také obrovské kulturní dědictví, například Lednicko-valtický areál, který je na seznamu kulturního světového dědictví celého lidstva.“
Jak honorární konzul dále připomněl, v roce 1719 vzniká Lichtenštejnské knížectví jako samostatný stát a dodnes existuje v této své podobě: „Přežilo tři globální konflikty, napoleonské a obě světové války 20. století. Rakousko-uherský císař musel zvláštní právní normou definovat postavení lichtenštejnského knížete a jeho rodiny v Rakousku, nebyli totiž občany Rakouska-Uherska, ale svého vlastního státu. Měli ale práva a hlavně povinnosti občanů Rakouska-Uherska, protože žili na pozdějším území Československa a Rakouska. Kulturní bohatství, které vybudovali, ale bylo od začátku také bohatstvím Československa a Lichtenštejnska, je tedy na co navazovat.“
„V roce 1938 ale dochází k zásadní změně. Kníže se kvůli hitlerovskému násilí rozhoduje poprvé odejít z Československa a Rakouska do Vaduzu, který se stává sídelním místem lichtenštejnských knížat. Souvisí s tím rovněž to, že manželka knížete Františka I., kněžna Elsa, byla židovského původu. I na ni padla tvrdá perzekuce židovských občanů po anšlusu Rakouska,“ pokračoval Daniel Herman temnými dějinami 20. století. „Na území Rakouska a Československa ale zůstaly ony hospodářské celky. V Rakousku následně došlo k úpravě poměrů, v roce 1955 získalo nezávislost a Lichtenštejnové zde mohli opět podnikat. V Československu měli po druhé světové válce silný vliv komunisté, kteří se snažili omezovat vliv těch, kteří vytvářeli předválečné prostředí, k nimž patřily rovněž aristokratické rodiny.“
Lichtenštejnové tak byli o své majetky v Československu připraveni a navíc jejich advokát, doktor Sobička, skončil v jáchymovských dolech. „Provázání s Československem bylo v podstatě ukončeno. Komunisté – podobně jako každému ševci ukradli verpánek – ukradli i aristokratickým rodinám majetky, které se vytvářely během uplynulých staletí. Po pádu komunismu byly diplomatické vztahy obnoveny – ty byly ostatně navázány v roce 1938 a Lichtenštejnsko je například na rozdíl od Švýcarska nikdy nevypovědělo a neuznalo okupaci Čech a Moravy, neuznalo Protektorát – a začalo tak navazování nových spoluprací. Do České republiky rovněž přišly lichtenštejnské firmy, začala školská výměna. Nabízí se tak celá řada možností, jak sčítat pozitivní energii, což by mohlo České republice významně pomoci. A jak taková spolupráce a lichtenštejnské investice vypadají, vidíme právě v Rakousku,“ dodal Daniel Herman.
Nestandardní průběh soudů
Zdá se tedy, že Československo a posléze Česká republika se už z laického pohledu nezachovaly k Lichtenštejnsku a k Lichtenštejnům úplně spravedlivě. Podle advokáta Aleše Linharta je v tomto ohledu rovněž nestandardní aktuální rozhodování českých soudů: „Iniciátorem sporů byla bohužel Česká republika, která jako první vznesla žaloby vůči knížecí nadaci v roce 2014. Nadace se těmto žalobám samozřejmě intenzivně bránila, předložila a předkládá celou řadu důkazů a dokumentů, které prokazují, jaká nespravedlnost a dogmata byla založena už v roce 1945 a trvají a jsou českými orgány vůči Lichtenštejnům používány dodnes. Mezi těmito dokumenty jsou tak závažné listiny jako autentické sčítací archy, domovský list Františka Josefa II. nebo jedna z konfiskačních vyhlášek, v níž Československo bez dalšího označilo knížete za osobu německé národnosti. A proti tomu jsou předkládány dokumenty, které dokládají, že František Josef II. byl nejenom lichtenštejnským občanem, ale měl rovněž lichtenštejnskou národnost.“
Podle Aleše Linharta nikdy nešlo o německé nebo rakouské občany. „Pro Lichtenštejny je tak velice citlivé, že i v roce 2014 je Česká republika stále označuje a považuje za Němce.“ Zmíněné dokumenty podle něj dokazují, že konfiskace z právního hlediska nikdy nenastala a dekrety prezidenta republiky se na Františka II., stejně jako na ostatní lichtenštejnské občany, nikdy nevztahovaly. „U českých soudů ale bohužel řadu těchto dokumentů soudci dali stranou s tím, že soudy k nim nechtěly přihlížet, nechtěly je studovat a ani žádným způsobem o nich diskutovat. Soudci uvedli, že nemohou zpětně posuzovat konfiskaci, k níž došlo. V průběhu doby se ale ukázalo, že je to holý nesmysl. Nejlépe to popsal soudce Ústavního soudu David Uhlíř ve svém disentním stanovisku k jednomu nálezu Ústavního soudu. Podle něj totiž mají soudy povinnost se i těmito dokumenty zabývat. Pokud dávají váhu nicotné konfiskační vyhlášce předložené ze strany České republiky, měly by stejně hodnotit i další dokumenty jako důkazy a vše porovnat ve vzájemné souvislosti. A pokud by tak spravedlivě a poctivě učinily, musely by dojít ke zcela jiným závěrům.“
Je tedy to, co se děje v lichtenštejnské kauze nestandardní? „Je to velice nestandardní. Unifikuje se, jak české soudy jednotlivé rozsudky odůvodňují. Na 100 procent od sebe opisují. Každý soud a každý soudce by měl každou kauzu posuzovat nezávisle a ne vzít něco, co už napsal jiný soudce a automaticky to v zásadě opsat. To je myslím porušení nezávislosti soudu a s tím jsem se u jiných kauz ještě nesetkal,“ uvedl Aleš Linhart.
Spory jsou ale ještě složitější a mají rovněž už i své další linky, vedle Ústavního soudu také u mezinárodních soudů. Jejich výsledek je tak nejistý, a to i přesto, že české soudy zatím rozhodují tak, jak rozhodují. Mezinárodní soudy totiž mohou dopadnout úplně jinak. Podle Linharta je kauza právě z hlediska mezinárodního práva pro Českou republiku vysoce riziková, protože celá věc je srovnatelná s teoretickým případem, kdy by někdo po druhé světové válce odebral majetek třeba britské královně nebo švýcarskému prezidentovi. Aleš Linhart navíc zdůraznil, že tu vůbec nejde o případné prolamování Benešových dekretů, na Lichtenštejny se totiž vůbec neměly vztahovat.
Možnost nového začátku
Smír by mohl být uzavřen velmi rychle, související právní mechanismy jsou totiž jasné. K dalšímu jednání by pak bylo, jak by měla fungovat společná správa majetku, a to prostřednictvím nově vytvořené nadace nebo fondu. „Zatím ale nevíme, o jaké nadaci se bavíme a ani nevíme, jakým právním řádem by se měla řídit,“ upozorňuje Vlastimil Pihera.
„Nadace je ve své podstatě majetek, který je vyčleněn k určitému účelu. Majetek je tímto způsobem zamčen a původní majitelé se od něj oddělují, dál už o něm nerozhodují. Činí tak právnická osoba, entita, která majetek spravuje. Musíme tak rovněž vědět, co je účelem této správy, zda například má i nějaký kulturně-politický přesah a zda je například i nástrojem pro spolupráci mezi Českou republikou a Lichtenštejnskem třeba v kulturní, politické nebo vědecké oblasti,“ rozvádí dále Vlastimil Pihera. Podle Michala Růžičky a Nadace knížete z Lichtenštejna by bylo toto všechno k jednání.
„Z mého pohledu je ten spor vlastně na počátku. Očekávám, že může trvat ještě přes deset let, než budeme moci říci, jaká ta situace vlastně je a jak dopadnou spory, které v té době ještě nebudou ukončené. Rozhodnutí, jak dál, bude otázkou politickou,“ uvedl rovněž Vlastimil Pihera. Dlouhý spor bude znamenat rovněž náklady a další nejistotu, kdy se o statky nebude nikdo pořádně starat, protože nikdo nebude vědět, čí vlastně jsou, dodal k tomu Michal Růžička.
„Dohoda by prospěla i jménu České republiky v mezinárodním kontextu,“ říká Daniel Herman. „Sám jsem byl čtyři roky členem vlády České republiky a mám určité zkušenosti s tím, co možné je, a co možné není. A toto možné je. A určitě by to mělo i sekundární dosah na rozvoj obchodních vztahů. Je třeba budovat stabilní předvídatelné prostředí kultivované středoevropské země. A k tomu by tato dohoda mohla přispět. Česká strana na tom tedy může jenom profitovat.“
„Určité věci, které se staly ve 20. století, byly nešťastné a neměly by přehlušit období vzájemné spolupráce a vytváření ohromného kulturního dědictví. Jsem přesvědčený, že tato iniciativa jde přesně směrem vyladění a navázání na harmonické časy spolupráce,“ uvedl rovněž Daniel Herman. „Jsem přesvědčen, že se to podaří. Když se chce, hledají se cesty. A tady se chce. Lidé mají možnost si něco sdělit, jen když spolu komunikují. Tady je nabídka k dialogu, přijměme ji. Nabízí se možnost dojít k přijatelnému řešení, k dohodě, která bude dobrá pro obě strany.“