Velkou část našeho života pohltí práce. Málokomu se dostává luxusu, že zavírá dveře od své kanceláře a nenese si s sebou domů práci, kterou nestihl, telefon, na kterém musí být dostupný, nebo problémy, které mu bzučí v hlavě.
Bohužel většina lidí chodí do práce, která je nenaplňuje způsobem, jakým by chtěli, řadu z nich vůbec. A když se pak ohlížejí za svým půlstoletím práce, ve věku, který obvykle s sebou přináší kumulované problémy z dlouhodobého zanedbávání zdraví a kumulovaného stresu, s hořkostí a zklamáním se ptají, jestli tohle byl opravdu ten jejich „velký život“. Svůj život pak hodnotí jako desítky let práce a honby za nějakou iluzí, které nikdy nedosáhnou a do závěrečné fáze života vcházejí zklamaní a nenaplnění.
Bacha na „velké ideály“
Smysluplnost, přiměřenost a pocit možnosti sev práci realizovat a rozvíjet jsou pravděpodobněnejcennější „dary“, které během pracovního životamůžeme dosáhnout. Nicméně i když jsme nadobré cestě, jsme ohroženi řadou negativních faktorů,které nás na této cestě mohou potkat.
Na jedné straně říkám, že smysluplnost je propráci velmi důležitá a cenná, ale na druhou stranu,když dělám smysluplnou práci, tím více jsemdo ní nasazen, tím větší mám ideály a tím rychlejimohu „vyhořet“. Zcela paradoxně velké ideálya nasazení jsou nejsilnějšími prediktory brzkého vyhoření, tedy dlouhodobého pracovního vyčerpání a ztráty smyslu své práce.
Zákeřný a plazivý proces
Vyhoření přijde nepozorovaně téměř vždy, když pečlivě nepečujeme o sebe samé a rovnováhu mezi prací a životem. Anglicky se tomuto jevu říká „work-life“ balance, což je vlastně paradoxní, protože vlastně předpokládá, že „život“ je až po práci cosi druhořadého. Dle mého názoru by to mělo být „life-work“ balance.
Svět fantazie zahubí nicota
V případě, že o sebe a rovnováhu mezi životním a pracovním naplněním nepečujeme, dříve či později dojdeme k prvnímu schůdku vyhoření, který se bude hlásit jako zvýšená frekvence stresu a nepohody – té ovšem ve většině případů nevěnujeme pozornost. Aktivně s ní nebojujeme, ale bereme ji jako běžnou součást života. To je ovšem základní chyba, která může být osudná. Stres a vyhoření nás začnou pomalu a nenápadně ovládat, podobně jako nicota plíživě, ale nesmlouvavě pohlcovala Svět fantazie v Nekonečném příběhu. Jak vlastně takový proces vyhoření vypadá? Jednoduše jej můžeme rozdělit na tyto fáze.
Fáze 1: „líbánky“
Přicházíte do práce a máte velké očekávání a plány o tom, jak posunete sebe i práci, kterou děláte. Máte velká předsevzetí a plány. Práce vás naplňuje a vy se jí naplno věnujete. Občas na vás dolehne stres, který však zvládáte. Když si nastavíte dobrá pravidla a osvojíte si dobré mechanismy zvládání, můžete v této fázi vydržet relativně dlouho.
Fáze 2: „Nástup stresu“
Začínáte pociťovat více stresu, únavua někdy vyčerpání než obvykle. Prácepro vás má stále smysl, i vy stále cítíte určitý „drive“, ale narážíte na to, ževěci nejdou tak, jak byste si představovali.Občas máte pocit, že je toho na vásmoc, ale stále se dovedete regenerovat.
Fáze 3: „Chronický stres“
Stres a únavu začínáte cítit stále více. Již je vnímáte, jako součást své práce. Iluze jste ztratili a jdete naplno v pracovním
procesu. Domů přicházíte unaveni a začínáte se ptát sami sebe, jestli vaše práce má vůbec smysl. Začínáte mít problémy se spánkem, často se vám v hlavě honí to, co jste nedodělali nebo řešíte dozvuky pracovních problémů. Jste podrážděni více než obvykle, a to nejen v práci, ale i v osobním životě. Ztrácíte zájem o věci, které vás bavily.
Fáze 4: „Vyhoření“
Dominantním pocitem vašeho života se stává únava, máte velmi časté pocity stresu, nepohody a napětí. Jste vyčerpaní, na regeneraci nemáte čas nebo nepomáhá. Hlava vám jako by stále běží. Máte pocit, že před prací není úniku, ztratili jste pocit naplnění. Máte problémy se spánkem, jste podrážděni a cítíte, jako byste už to nebyli vy (pocit depersonalizace). Běžný odpočinek vám nepomůže. Již ráno se cítíte unaveni a na další den se netěšíte. Začínají se objevovat různé zdravotní potíže – bolesti hlavy, zad, trávicí obtíže. Pocit vyčerpanosti a podrážděnosti je konstantní.
Fáze 5: „Hluboké vyhoření“
Pocit únavy a vyčerpání je konstantní. Máte pocit, že jste ve slepé uličce, ze které není úniku. Býváte velmi podrážděni, vyčerpaní. Váš pracovní výkon ztrácí jakoukoli efektivitu. Problémy se spánkem jsou již součástí vašeho života. Nevíte, co dál, máte pocit, že to sami nezvládáte. Nástup více či méně závažných onemocnění je jen otázkou času.
Rozpoznat příznaky včas
Od první fáze pocitů občasného stresu ke stavu hlubokého vyhoření může být různě dlouhá cesta. Někdo má lepší odolnost vůči stresu a nikdy do této fáze nedojde. Pro křehčí osobnost to pak může být otázka měsíců.
Jak na vyhoření vyzrát?
To, co je nejdůležitější, je identifikovat první projevy zvýšeného stresu a aktivně s nimi začít pracovat. Prvním a nejdůležitějším krokem je nastavit jasnou hranici mezi pracovním a osobním životem – a pečovat o to nejcennější, co máme, o naše zdraví a vztahy. Pravidelná fyzická aktivita, zdravá strava, optimistický pohled na svět v kontextu dobrých vztahů s našimi blízkými je ta nejlepší prevence, kterou jen tak nějaké vyhoření nepřemůže. No, a když k němu dojde a máte pocit, že to sami nezvládáte, nebojte se vyhledat odborníka.
Co je to Syndrom vyhoření?
Syndrom vyhoření (také syndrom vyhasnutí) byl poprvé popsán v roce 1974 H. Freudenbergerem v článku „Staff burnout“ v časopise Journal of Social Issues. Existují různé definice, které se shodují v určitých bodech:
1 Jedná se o psychický stav, prožitek vyčerpání.
2 Vyskytuje se zvláště u profesí obsahujících práci s lidmi nebo alespoň kontakt s lidmi a závislost na jejich hodnocení.
3 Tvoří ho řada symptomů především v oblasti psychické, částečně i fyzické a sociální.
4 Klíčovou složkou syndromu je emoční vyčerpanost, kognitivní vyčerpání a „opotřebení“ a často i celková únava.
5 Všechny hlavní složky syndromu vyhoření vycházejí z chronického stresu.
Vyhoření je tedy důsledek nerovnováhy mezi profesním očekáváním a profesní realitou, mezi ideály a skutečností.
(Zdroj: wikipedia.org)
Text: Radek Ptáček